Když se někdo omluví z pohovoru s potenciálním chlebodárcem (to jako se mnou) dvě minuty před jeho začátkem, je vlastně zbytečné, aby si domlouval pozdější termín. Tím co udělal, si pod sebou definitivně podřízl větev. Co, podřízl! On s tou větví už rovnou spadl z pořádné výšky a ještě během letu si její konec (nechávám na páně čtenářově představivosti, jestli ten špičatý nebo ten střapatý, já bych teda nebral ani jedno) nacpal hluboko do míst, která se ukazují jen specializovaným lékařům a to pouze v případě, že nemáte na vybranou.
Inu co, chlapče, řekl jsem si v duchu, sice je téměř vyloučeno, že bys mohl jíst můj chléb a zpívat mé písně, ale každý si zaslouží šanci. I kdyby to mělo být jen proto, že si podušením nešťastníka v jeho vlastních tělesných tekutinách ukojí můj vnitřní Mr Hyde (to je něco jako vnitřní dítě, ale takový to, co ho raději schováváte před návštěvama do sklepa) své temné choutky.
(Marigold — 24.08.2009, 22:17:51)