Když se někdo omluví z pohovoru s potenciálním chlebodárcem (to jako se mnou) dvě minuty před jeho začátkem, je vlastně zbytečné, aby si domlouval pozdější termín. Tím co udělal, si pod sebou definitivně podřízl větev. Co, podřízl! On s tou větví už rovnou spadl z pořádné výšky a ještě během letu si její konec (nechávám na páně čtenářově představivosti, jestli ten špičatý nebo ten střapatý, já bych teda nebral ani jedno) nacpal hluboko do míst, která se ukazují jen specializovaným lékařům a to pouze v případě, že nemáte na vybranou.
Komentáře (6)Schválně jestli uhodnete, co je tenhle smajlík: 8-€
Měl jsem pochopit, že je to jen varování. Něco jako výstřel do vzduchu. Jenže místo toho jsem se podíval na škrábanec na palci a povídám Molly snažící se rozčesat dredy na zadku velekocoura: „Ještě že na zadních tlapách nemá tak ostrý drápy...“ V té chvíli jsem ho stále ještě oběma rukama vší silou tiskl k zemi a všechno se zdálo být v pořádku. O zlomek vteřiny později, sotva coby kocour tlapou máv, běžel jsem do koupelny s krvácejícím a téměř amputovaným ukazovákem. Byl to férový zápas a my jsme prohráli.
Vyspravený prst drží. Zatím.
Když jsem šel z práce, pršelo. Protivně, jako by nikdy nemělo přestat. Nepatřičně, protože člověk se těžko zbavuje dětských představ o tom, že k vánocům patří sníh.
O čem jsem během posledních měsíců nenapsal: o novým životě v Matce měst; o velekocourovi, co mi bere v noci polštář; o holce břitvačce, se kterou jsem se dal dohromady; o nejmenším mrňousovi, kterej se nám na podzim narodil; o ředitelským křesle, který občas pěkně tlačí. O spoustě věcí, který se mi povedly a na který jsem pyšnej – a minimálně stejně velký hromadě průserů.
Zápasy, které Boss podstupoval za Naši věc v pozici, ve které ho již brzy vystřídám, byly jako duely rytířů na koních: spousta hluku, hrubá síla, nárazy dřevců, které vyráží dech a nezřídka to dopadlo tak, že ze sedla byli vyhozeni oba jezdci, aby se hned vzápětí s naraženými zadky odbelhali k nasedacímu lešení, připraveni k dalšímu kolu.
Komentáře (2)Bez ohledu na počet absolvovaných seminářů, bez ohledu na znalosti metodik a všem kouzelným zaříkadlům LBMS a IPMA navzdory, dodělával jsem důležitou specifikaci až dneska ráno, 14 vteřin před dvanáctou. Pořád stejná písnička: vítězím, aniž bych závodil. V lepším případě piplám svého nedomrlého pohrobka (jak říká Molly: „Každý někdy zkusil napsat vlastní CMS a kdo to popírá, píše ho dodnes!“), v horších případech se jen tak flákám, koukám na The Sopranos (che, znáte snad lepší metodiku efektivního řízení týmu, než jak ji vyučuje Tony?) a ve zbytcích času doháním resty. Víte, zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych opravdu začal makat...
„Špičkové manažerské týmy tento test zvládnou pod čtyři minuty bez chyb. Průměrný výsledek je sedm minut se dvěma či třemi chybami – a pokud překročíte deset minut s větší chybovostí, je to špatné,“ pravil vzdělaný pán na semináři. A jak řekl, tak jsme udělali: tři padesát šest, bez chyb.
Komentáře (2)Jednoznačný závěr dnešní dušezpytné seance: selhání se nedá vyloučit a pokud se nesmířím s tím, že i já smím neuspět, jsem na nejlepší cestě do horoucích pekel. Nic nového, když nad tím tak přemýšlím. Ale stejně je dobré si to opakovat. Pořád.
A jestli vás zajímá můj názor, tak Fireball je definitivně nejlepší rockové album všech dob. Můžete s tím nesouhlasit, můžete polemizovat, můžete mi... ech, však vy víte.
Potřeboval jsem pomoct se skříní, položit ji na záda, abych ji mohl rozebrat a připravit na přestěhování. Možná bych to zvládl sám, ale představa, že skončím skřípnutý pod ní (a s telefonem jako na potvoru jen pár centimetrů na dosah...) nesplňovala ani trochu parametry příjemně stráveného nedělního odpoledne. Takže jsem mu zavolal. A bylo to přesně, jak říkala máma: byl předrážděný a nepřátelský. Mohla by to být zajímavá loterie, tipnout si, jestli v tom zase lítá. Jenže jen při pomyšlení, že je to zase zpátky, se mi chce zvracet. Řekl jsem mu to. Že tentokrát ať nepočítá s jakoukoliv moji pomocí. A řekl jsem mu i proč. A nejhorší obavy se naplnily.
Odkazy